Balila jsem poslední den a půl, po všech rozlučkách, po všech parties. Nebudu zakrývat že emočně jsem teda plochá vůbec nebyla, ač jsem se snažila sebevíc... Ale za to můžou ostatní, to je jasný!..kdyť mě nic nezaskočí.. to jsem si tak možná myslela:D
Po tom, co jsem se konečně dobalila, za spěchu, se zatemělým mozkem, kde se objevovali nejmíň důležitý informace. Po tom, co mě napadlo kolik asi stojí prase, který umí najít lanýže jsem opravdu snahu myslet na důležitý věci vzdala a spolehla se na to, že teda mám všechno.
Do Prahy jsem se s našima dostali celkem v pohodě, mně byla zima, klepala jsem se a měla husí kůži (néé, vůbec jsem nebyla nervózní :D ) Hodně mi "pomáhali" i taťkovi hlášky typu "tak hodina", "45 minut" a podobně.. Nakonec jsem našla bus, narvala do něj moje dva neuvěřitelný kufry (ani jeden jsem nebyla schopna zvednout) a sedla si do auobusu. Musím uznat, že poprvé v životě mi situace, kdy dvacetijedna letýmu člověku posledních 10 minut rodiče nepřetržitě mávaj, nepřišla trapná. No a pak jsem byla smutná, asi hodinu, pak jsem si pustila Arcade Fire, byla ještě smutnější a radši přešla na veselejší tóny. Až do Berlína jsem seděla sama, pak si ke mně musela přisednout češka, která taky v Kodani studuje, už 3 roky.. Chtěla si povídat holka, mně se moc nechtělo. Tak povídala a povídala a nakonec si na mě vzala i číslo, třeba se ozve.
Po vystoupení jsem se s jinou slečnou (potkanou u výkladu autobusu) odebrala na 1. capuccino za cca 165,- kč. Welcome in the Copenhagen! Oboum se nám nějak nechtělo zvedat, taky nevěděla do čeho jde, měla tu pracovat. Po rozhodnutí, že tedy jdeme přišel první šok - metro nad zemí a vlak pod ní bych opravdu nehledala. Myslela jsem si už, že do 9 to nemůžu stihnout na office, aby mi dali klíče. No, taky že to bylo těsně. S vyfoceným plánkem, 3 krát špatným zatočením, 2 krát vracením, ve vánici ve který nevidíte nic se to špatně hledá. A když táhnete 2 kufry po chodníku, kterej je poloviční než u nás (druhá půlka chodníku patří cyklistům a ty si ji opravdu vzít nenechaj), je to docela challenge. Nakonec ale všechno dopadlo a ubytovala jsem se, šla spát a pak si vybalila. Celkem jsem se bála vyjít do společných místností, co když se budou všichni znát a co když to budou dánové? Znaj se a jsou! Všichni jsou z Dánska, ne, pravda, jedna holčina, která tu teď není je z Ameriky, ale tady dánštinu studuje, bezva :D čím jsem si tohle zasloužila netuším!
Na mě hezky mluvěj anglicky, ale mezi sebou to je fakt echt dánština.. No uvidíme, jsou ale všichni (ti tři co jsem potkala) docela sympatický..
Byla jsem taky na prvnm nakupování potravin, uf, dost náročné kečupy za 140,- a musli za 130... No, prej jsem nebyla v tom z nejlevnějších, uvidím, jak to teda bude vypadat v těch ostatních, docela mám strach!
Zítra je první den školy, asi to bude zajímavější než dnešek:) takže zatím tak. B.
Žádné komentáře:
Okomentovat